Noviciát v Lipníku
Největší význam měla kolej v Lipníku jako místo noviciátu, kde byli kvalifikovanými řádovými pedagogy připravováni na své působení a budoucí učitelské povolání kandidáti ze všech krajů Moravy, Slezska, Čech a z rakouských a německých zemí. Tímto noviciátem tak v 17. a 18. století prošla většina řádových členů. Směrnice pro výchovu budoucích příslušníků řádu jako řeholníků i pro jejich vzdělání jako budoucích učitelů řádových škol stanovil hned na začátku existence řádu jeho zakladatel.
Při přijímání kandidátů nebyl směrodatný stav ani majetek, ale vztah a schopnosti pro pedagogickou práci. Stanovil pro uchazeče dvouletou zkušební dobu. Během ní si měl kandidát uvědomit, zda mu řád i s jeho přísnými pravidly vyhovuje a jestli je bude schopen dodržovat. Mimo to se již měl připravovat pro školní praxi: vzdělával se v ozdobném i správném psaní, v aritmetice, latině, filologii, v umění básnickém a řečnickém, později v řečtině. Přijati mohli být jen uchazeči s dobrými mravy, výslovností, vzděláním a zdravím. Každý se měl snažit získat úplné vzdělání, zvláštním studijním zálibám řád nebránil.
Za řeholní výchovu noviců odpovídal novicmistr, jímž měl být vždy zkušený řádový kněz starší 35 let. O stavu noviciátní koleje v Lipníku se zachovala zpráva vizitátora P. Petra a Nativitate B.M.V., který navštívil Moravu v roce 1638. Po vizitaci řádových domů napsal generálovi řádu následující:
“Byli jsme v Lipníku čtyři dny. Dům jsme shledali pro výchovu noviců velmi vhodný jak pro osamocenost, ježto je mimo hradby města, tak pro zdravý vzduch – tam je totiž před všemi ostatními místy velmi zdravý, a konečně proto, že je tam rozsáhlá zahrada a k volnému použití jsou zahrady knížecí, s našimi zahradami související. Všechny novice jsem jednotlivě vyslechl, shledal jsem je všechny (jak tehdy bylo vidět) veselé, pokojné, skromné, pokorné, oddané modlitbě a toužící po dosažení vrcholu duchovní dokonalosti. Upraviv některé záležitosti, týkající se domu a domácí kázně, odešli jsme do Olomouce.”
Ve čtyřicátých letech 17. století bylo noviců málo, protože řád procházel krizí, situace se zlepšila roku 1656, kdy došlo k jeho obnově. Začal se rychle rozvíjet a zlepšoval se i stav noviciátu v Lipníku. Po celou dobu fungování noviciátu byli piaristé velmi přísní při výběru kandidátů a propouštěli novice s nevhodným chováním nebo nějakým fyzickým defektem. V roce 1696 vznikly “Visitationes quadrimestres novitiorum”, které nám dávají nahlédnout do ducha řádové výchovy noviců. V té době byl také vydán jednotný studijní řád pro celou provincii, který velkou měrou přispěl k rozvoji vědecké a školské činnosti piaristů, a nové předpisy pro přijímání noviců. Koleje piaristů byly v té době středisky duchovní kultury a vzdělanosti širokého okolí. Při přijímání nových uchazečů měli přednost kandidáti, kteří uměli česky i německy, ostatní se museli druhý jazyk doučit. Kladl se důraz na fyzická a duševní cvičení a kontrolování mravní bezúhonnosti a nezkaženosti noviců. Ti byli přidělování jako pomocníci jednotlivým učitelům, provinciál pravidelně prováděl vizitace a dělal poznámky o jejím průběhu. Na konci 17. století již existovalo tolik zájemců o vstup do piaristického řádu, že noviciátní kolej v Lipníku nestačila a proto byla část noviců umístěna v koleji ve Staré Vodě. Obě koleje navzájem dobře spolupracovaly.
Nová nařízení pro výchovu noviců a jejich přijetí do řádu byla vydána v roce 1726. Podle nich musel kandidát obstát ve zkoušce konané většinou v sídle provincie, zkoušeni museli být všichni uchazeči. Během 18. století měli přednost kandidáti s hudebním vzděláním a hudebníci. Komise vydala uchazeči vysvědčení o této zkoušce a kandidát ji přinesl do noviciátního domu. Poté kandidát složil přísahu a byl postupně zasvěcován do řádového života a vychováván.
Když novicové přišli do koleje, složili přísahu, že jim nejsou známy žádné překážky přijetí do řádu. Nejméně deset dní byli ponecháni ve světském šatě, mezitím byli seznámeni se svým budoucím stavem. Pak následovala obláčka, při níž dostali řádové jméno a stali se novici. Po dvou letech studia, z nichž každý byl ukončen zkouškami, byli připuštěni k profesi, kterou skládali v Lipníku do rukou rektora. Po profesi odcházeli klerikové nejméně na dva roky do jiného piaristického domu a pokračovali ve studiu. Teprve po třech letech tohoto tzv. druhého noviciátu mohli být samostatnými učiteli. Po uplynutí šesti až osmi let působení na nižší škole mohl být učitel pověřen učitelskou funkcí na latinských školách jako magistr nebo profesor.
Lipenskou kolejí prošli novici mnoha národností. Většina jich přišla v průměrném věku 20 let, někdy i starší. Často se však stávalo, že přišli novicové velmi mladí, takže museli mít dispens od řádového generála, aby směli složit profesi, k níž byl potřebný věk alespoň 16 let.
Na počátku 19. století dostali piaristé povolení otevřít nová gymnázia, ale chyběly jim učitelské síly. Proto František I. nařídil piaristům přijmout každoročně o 16 noviců více než obvykle (po dobu sedmi let od roku 1804), kteří byli vydržováni na státní náklady. Kolej v Lipníku těmto novicům nestačila a proto byl otevřen noviciát v Benešově. V tomto století se počty noviců velmi měnily. Do 20. let jich bylo hodně, pak všichni odešli po prvním roce studovat filozofii do Litomyšle, noviciát v Lipníku byl na čas uzavřen. Ve třicátých a čtyřicátých letech nebyli noví uchazeči přijímáni nejprve z důvodu přebytku řádového dorostu, později pro nejistou dobu. Tak se počet noviců stále snižoval a piaristé nebyli schopni dodat dostatečné množství řádových bratří pro všechny koleje a školy provincie. V šedesátých letech se noviciát znovu zaplnil a v zavládl zde čilý život, ale ani tento zvýšený počet kandidátů však nestačil k udržení všech řádových škol. V roce 1870 proto rozhodl provinciál Laurentius Zink a S. Francisco, že v se další novici do Lipníku přijímat nebudou.
Protože liipenská kolej připravovala veškerý řádový dorost, působila zde zvláště v 18. století řada vynikajících piaristů, mezi nimi i osobnosti, jejichž význam je i dnes uznáván.