Řad piaristů  

   Zakladatelem piaristického řádu byl Španěl Josef Kalasanský, narozený v roce 1557 v Peraltě de la Sal v Aragonii. Již jako kněz odešel v roce 1592 do Říma, aby se věnoval výchově chudé mládeže - r.1597 po předběžném souhlasu papežské Stolice otevřel školu pro chudé hochy. V době počátečního rozvoje "zbožných škol" prodléval v Římě na studiích pozdější olomoucký biskup a kardinál František Ditrichštejn (1570 - 1636), seznámil se s Josefem Kalasanským a po jeho vzoru začal propagoval myšlenky vzdělávání chlapců i u nás - po Mikulově a Strážnici také v Lipníku. Vznik řádu v pravém slova smyslu se uskutečnil 18.listopadu 1621, kdy na základě breve papeže Řehoře xv. se dosavadní sdružení přeměnil v řád - ORDO MATRIS DEI SACRI APOSTOLATUS MINISTERIO SCHOLARUM PIARUM. Generálem řádu se na dobu devíti let stal jeho zakladatel Josef Kalasánský. Hlavní sídlo generála a celého řádu bylo v Římě. Nejprve existovala pouze provincie Cismontana - pro Itálii a Španělsko, další komunity vznikaly i za Alpami ve střední Evropě - v roce 1634 vznikla provincie Transmontana (Germania). 

     Piaristé vynikali velkou náboženskou snášenlivostí, přijímali do svých škol i děti nekatolíků a byli značně jazykově tolerantní. Pracovali často také jako zámečtí kaplani a vychovatelé u významných rodů a rodin. Postupem doby získali piaristé takový respekt, že byli vybíráni i k výchově členů habsburského domu. Meti nejvýznamnější žáky piaristů patří císař František Josef I. , který měl soukromého piaristického vychovatele ( byl to P.Antonín Vlček, který se r.1804 v Lipníku narodil a také zde působil). Žáky piaristů byli např.Václav B.Třebízský, Josef Jungmann, Jan Karafiát, Karel Hynek Mácha, T.G.Masaryk, Jan Gregor Mendel, Jan E.Purkyně, Josef Sládek, Bedřich Smetana, Gelasius Dobner (první vydavatel kroniny Václava Hájka z Libočan), Mikuláš Voght (zakladatel vědecké numismatiky), Josef František Schiller (autor místopisu Čech a pražských památek) a řada dalších. 

    Hlavním úkolem, pro který byli piaristé kardinálem Dietrichštejnem do Lipníka povoláni, byla rekatolizace obyvatelstva města i vzdálenějšího okolí. Nebyli prvním katolickým řádem, který se snažil o obrácení zdejších obyvatel na katolickou víru. Již od 2.srpna 1622 do 5.května 1624 zde působili jezuité. Piaristé se však těšili mnohem větší oblibě.

Příchod piaristů do Lipníka 

Do města přišla první skupina tvořená novicmistrem Joannesem Batistou a S. Thecla Constantini a dalšími osmi novici 28. října 1634. Jejich úkolem byla především protireformační a rekatolizační činnost a ideologická přeměna smýšlení lipnických a valašských obyvatel. 

Kardinál se zavázal vydržovat lipenskou kolej, dávky byly vydávány z knížecích důchodů podle potřeby a úřad kardinálovi pouze posílal seznam vydaných věcí. Jelikož však neexistoval nadační list, byli piaristé v Lipníku odkázaní na libovůli vrchnostenských úředníků. Toto si kardinál uvědomoval a proto zavázal své dědice v závěti, aby odváděli ročně koleji v Lipníku 1000 zlatých a vydržovali ji až do výše dvaceti osob. 

Dědic Maxmilián z Dietrichštejna 23. prosince 1640 stvrdil piaristům, že jim bude každý rok tato částka vyplácena ve dvou termínech po 500 zlatých. Navíc jim bude vrchnostenská kancelář vydávat i 60 měřic pšenice, 50 věder vína, každý týden sud piva z týnského pivovaru, 10 kop kaprů a dříví kolik potřebují. Také se zavázal opravit jejich dům, kostel a školy. 

Piaristé měli v Lipníku bydlet v prostorách bývalého bratrského domu, který se pro tyto účely opravoval. Než byla renovace dokončena, přebývali provizorně v sousedním zámku. Do svého nového působiště se přesunuli 19. listopadu 1634, kdy se také konala za účasti lidu a magistrátu slavnostní bohoslužba.

Piaristické školy v Lipníku 

Učilo se triviu (čtení, psaní a aritmetika s připojenou třídou zv. parva minor) a ve dvou třídách gramatikálních. Postupem času, jak byla budována kolej, přibývalo žáků i tříd. Bylo otevřeno celé nižší čtyřtřídní gymnázium, tzv. třídy gramatikální: parva, principia, gramatika a syntax, v nichž se vyučovalo latinsky. V přípravných třídách se vyučovalo česky. Samostatné postavení měla při gymnáziu tzv. aritmetika maior. V této třídě studovali nejstarší žáci, často dospělí, kteří se připravovali pro praktická povolání v hospodářském životě. 
Od roku 1674 měly lipnické piaristické školy 9 tříd. Někdy se třídy spojovaly, záleželo na počtu žáků a pedagogů. 

Město usilovalo o rozšíření škol na úplné šestitřídní gymnázium. K tomu došlo až po dokončení dalších školních budov, žáci do nich byli uvedeni 7. července 1744. Po vzájemné dohodě město a vrchnost fundovaly místo profesora rétoriky a poezie. Gymnázium patřilo pod dozor provinciála řádu, který upravoval studijní řád, předepisoval učebnice a obsazoval učitelská místa. Na výkony jednotlivých učitelů dohlížel rektor lipnické koleje, vnitřní správu škol, dozor nad vyučováním a nad vším, co se k němu vztahovalo, měl na starost prefekt školy. 

 
Školní rok začínal v listopadu a končil v září. Prázdniny trvaly měsíc a půl. Žáci byli propouštěni na prázdniny postupně od poloviny září a jako prvních se to týkalo studentů nejvyšších tříd gymnázia. Pololetí končilo před Velikonocemi a na jeho konci a na konci školního roku skládali žáci zkoušky. Žáci s vyznamenáním dostávali veřejnou pochvalu, za zvuků trub a kotlů byly udíleny prémie. 

Vyučovalo se od půl osmé ráno do deseti a odpoledne od dvou do čtyř hodin. Čtvrtek býval dnem volna a sobota dnem opakování. V druhém pololetí se připravovala veřejná vystoupení žáků v deklamacích a divadelních představeních. 

Výuka na triviu byla zaměřena k dokonalému ovládnutí čtení, psaní a počtů. Dbalo se na správnou výslovnost, čitelné písmo a pravopis. Psalo se česky, německy a latinsky, přitom se probraly základy gramatiky a pravopisu. Pro latinské třídy byl stanoven přesný rozvrh učební látky, důraz se kladl na latinu, řečtinu a náboženství. V těchto předmětech se probralo všechno včetně dějepisu, zeměpisu a přírodních věd. 

Od roku 1735 bylo státním výnosem nařízeno důkladné vyučování v němčině. Je doloženo, že v roce 1763 nařídil provinciál pěstovat češtinu s připomenutím pilného vyučování němčiny. Provinciál P. Quido Nicht roku 1768 žádal, aby se českému pravopisu věnovala péče alespoň podle zásad obsažených v Komenského (!) Bráně jazyků. Bohužel již 8. ledna 1771 dostali piaristé příkaz, že napříště se nesmí vyučovat česky, pouze německy. 

Školská reforma z roku 1775 zavedla jiný systém škol, byla nařízena uniformita vyučování, smělo se učit jen podle jednotných schválených knih. Prázdniny byly stanoveny na červenec a srpen. K dalším reorganizacím školství pak došlo během 19. století. Všechny tyto reformy vedly k postupnému uzavírání piaristických škol v našich zemích. 

Vyšší gymnázium bylo v Lipníku nad Bečvou zrušeno roku 1777 v rámci uvedených školských reforem. Byla povolena čtyřtřídní hlavní škola. V prvních letech po školské reformě byl stav žactva této školy nízký, později počet žáků stoupl, ale už nikdy nedosáhl počtů z doby největšího rozkvětu škol z let 1740–1777. 

Hlavní škola měla neobvykle vysoký počet žactva ještě ve 40. letech 19. století. Po roce 1850 postupně ubývalo žáků i pedagogů, nižší dvoutřídní reálka, na jejíž provoz obec přispívala, zanikla roku 1870. Piaristům zůstala pouze obecná škola, která jimi byla do roku 1873 vydržovaná jako soukromá. Kolej v Lipníku se pak stala kolejí penzistů a poslední z nich ji opustili v roce 1884. 

Přínos piaristických škol pro město a okolí je nesporný. Velký význam pro celý kraj měla třída aritmetika maior svou přípravou na hospodářská povolání. V nejnižších třídách pak studovali žáci především z Lipníku, v latinských třídách se objevují i studenti z dalekého okolí. Ti nejnadanější dostali možnost dále studovat, což by jinak bylo pro mnohé z nich nedostupné. Ekonomickým přínosem pro obyvatelstvo byl pobyt značného počtu studentů ve městě. V době největšího rozkvětu zde studovalo průměrně kolem tří set žáků. Učitelský sbor býval obsazován velmi kvalitními pedagogy, z nichž mnozí se mimo školu věnovali vědecké práci v různých oborech, protože kolej byla cvičnou školou pro řádové adepty učitelství. V jejich třídách si odbývali svá první učitelská vystoupení novici druhého, ale často i prvního probačního roku právě pod jejich vedením. Lipnická škola požívala zvláštní úctu právě pro existenci tamního noviciátu, který působil v Lipníku bez přerušení 250 let, po počátečním působení v Mikulově (1631–1633) a ve Strážnici (1633–1634). 

Noviciát v Lipníku 

Největší význam měla kolej v Lipníku jako místo noviciátu, kde byli kvalifikovanými řádovými pedagogy připravováni na své působení a budoucí učitelské povolání kandidáti ze všech krajů Moravy, Slezska, Čech a z rakouských a německých zemí. Tímto noviciátem tak v 17. a 18. století prošla většina řádových členů. Směrnice pro výchovu budoucích příslušníků řádu jako řeholníků i pro jejich vzdělání jako budoucích učitelů řádových škol stanovil hned na začátku existence řádu jeho zakladatel. 

Při přijímání kandidátů nebyl směrodatný stav ani majetek, ale vztah a schopnosti pro pedagogickou práci. Stanovil pro uchazeče dvouletou zkušební dobu. Během ní si měl kandidát uvědomit, zda mu řád i s jeho přísnými pravidly vyhovuje a jestli je bude schopen dodržovat. Mimo to se již měl připravovat pro školní praxi: vzdělával se v ozdobném i správném psaní, v aritmetice, latině, filologii, v umění básnickém a řečnickém, později v řečtině. Přijati mohli být jen uchazeči s dobrými mravy, výslovností, vzděláním a zdravím. Každý se měl snažit získat úplné vzdělání, zvláštním studijním zálibám řád nebránil. 
Za řeholní výchovu noviců odpovídal novicmistr, jímž měl být vždy zkušený řádový kněz starší 35 let. O stavu noviciátní koleje v Lipníku se zachovala zpráva vizitátora P. Petra a Nativitate B.M.V., který navštívil Moravu v roce 1638. Po vizitaci řádových domů napsal generálovi řádu následující: 

“Byli jsme v Lipníku čtyři dny. Dům jsme shledali pro výchovu noviců velmi vhodný jak pro osamocenost, ježto je mimo hradby města, tak pro zdravý vzduch – tam je totiž před všemi ostatními místy velmi zdravý, a konečně proto, že je tam rozsáhlá zahrada a k volnému použití jsou zahrady knížecí, s našimi zahradami související. Všechny novice jsem jednotlivě vyslechl, shledal jsem je všechny (jak tehdy bylo vidět) veselé, pokojné, skromné, pokorné, oddané modlitbě a toužící po dosažení vrcholu duchovní dokonalosti. Upraviv některé záležitosti, týkající se domu a domácí kázně, odešli jsme do Olomouce.” 

Ve čtyřicátých letech 17. století bylo noviců málo, protože řád procházel krizí, situace se zlepšila roku 1656, kdy došlo k jeho obnově. Začal se rychle rozvíjet a zlepšoval se i stav noviciátu v Lipníku. Po celou dobu fungování noviciátu byli piaristé velmi přísní při výběru kandidátů a propouštěli novice s nevhodným chováním nebo nějakým fyzickým defektem. V roce 1696 vznikly “Visitationes quadrimestres novitiorum”, které nám dávají nahlédnout do ducha řádové výchovy noviců. V té době byl také vydán jednotný studijní řád pro celou provincii, který velkou měrou přispěl k rozvoji vědecké a školské činnosti piaristů, a nové předpisy pro přijímání noviců. Koleje piaristů byly v té době středisky duchovní kultury a vzdělanosti širokého okolí. Při přijímání nových uchazečů měli přednost kandidáti, kteří uměli česky i německy, ostatní se museli druhý jazyk doučit. Kladl se důraz na fyzická a duševní cvičení a kontrolování mravní bezúhonnosti a nezkaženosti noviců. Ti byli přidělování jako pomocníci jednotlivým učitelům, provinciál pravidelně prováděl vizitace a dělal poznámky o jejím průběhu. Na konci 17. století již existovalo tolik zájemců o vstup do piaristického řádu, že noviciátní kolej v Lipníku nestačila a proto byla část noviců umístěna v koleji ve Staré Vodě. Obě koleje navzájem dobře spolupracovaly. 

Nová nařízení pro výchovu noviců a jejich přijetí do řádu byla vydána v roce 1726. Podle nich musel kandidát obstát ve zkoušce konané většinou v sídle provincie, zkoušeni museli být všichni uchazeči. Během 18. století měli přednost kandidáti s hudebním vzděláním a hudebníci. Komise vydala uchazeči vysvědčení o této zkoušce a kandidát ji přinesl do noviciátního domu. Poté kandidát složil přísahu a byl postupně zasvěcován do řádového života a vychováván. 

Když novicové přišli do koleje, složili přísahu, že jim nejsou známy žádné překážky přijetí do řádu. Nejméně deset dní byli ponecháni ve světském šatě, mezitím byli seznámeni se svým budoucím stavem. Pak následovala obláčka, při níž dostali řádové jméno a stali se novici. Po dvou letech studia, z nichž každý byl ukončen zkouškami, byli připuštěni k profesi, kterou skládali v Lipníku do rukou rektora. Po profesi odcházeli klerikové nejméně na dva roky do jiného piaristického domu a pokračovali ve studiu. Teprve po třech letech tohoto tzv. druhého noviciátu mohli být samostatnými učiteli. Po uplynutí šesti až osmi let působení na nižší škole mohl být učitel pověřen učitelskou funkcí na latinských školách jako magistr nebo profesor. 

Lipenskou kolejí prošli novici mnoha národností. Většina jich přišla v průměrném věku 20 let, někdy i starší. Často se však stávalo, že přišli novicové velmi mladí, takže museli mít dispens od řádového generála, aby směli složit profesi, k níž byl potřebný věk alespoň 16 let. 
Na počátku 19. století dostali piaristé povolení otevřít nová gymnázia, ale chyběly jim učitelské síly. Proto František I. nařídil piaristům přijmout každoročně o 16 noviců více než obvykle (po dobu sedmi let od roku 1804), kteří byli vydržováni na státní náklady. Kolej v Lipníku těmto novicům nestačila a proto byl otevřen noviciát v Benešově. V tomto století se počty noviců velmi měnily. Do 20. let jich bylo hodně, pak všichni odešli po prvním roce studovat filozofii do Litomyšle, noviciát v Lipníku byl na čas uzavřen. Ve třicátých a čtyřicátých letech nebyli noví uchazeči přijímáni nejprve z důvodu přebytku řádového dorostu, později pro nejistou dobu. Tak se počet noviců stále snižoval a piaristé nebyli schopni dodat dostatečné množství řádových bratří pro všechny koleje a školy provincie. V šedesátých letech se noviciát znovu zaplnil a v zavládl zde čilý život, ale ani tento zvýšený počet kandidátů však nestačil k udržení všech řádových škol. V roce 1870 proto rozhodl provinciál Laurentius Zink a S. Francisco, že v se další novici do Lipníku přijímat nebudou. 
Protože liipenská kolej připravovala veškerý řádový dorost, působila zde zvláště v 18. století řada vynikajících piaristů, mezi nimi i osobnosti, jejichž význam je i dnes uznáván.

Piaristické školní divadlo 

Piaristé po vzoru jiných řádů, hlavně jezuitů, zavedli do svého výchovného systému školní divadlo. Tehdejší školství se na ně dívalo jako na výborný výchovný prostředek. Piaristé je zařadili již za života svého zakladatele. Ve čtyřicátých letech 17. století došlo přechodně k zákazu her, byla povolena pouze literární cvičení pro akademie. Zdá se však, že zákaz byl poněkud nerozhodný a hlavně v našich zemích nebyl důsledně dodržován. Po ukončení třicetileté války se piaristické školství začalo pronikavě rozvíjet a piaristé cítili, že jim divadlo ve srovnání s jezuitskými školami schází. Provinciální kapitula schválila proto v roce 1658, aby studenti alespoň jednou ročně sehráli divadlo. Divadelní představení se však nesměla hrát v kostele, povolení k představení dával přímo generál, kterému se musel předložit text ke schválení. 

Výsledky výchovného působení však byly zřejmě velmi přesvědčivé, protože v roce 1682 provinciální kapitula přímo nařídila, aby se mládež cvičila ve veřejných divadelních produkcích. Od této doby nastal rozkvět piaristického školního divadla, který trval až do poloviny 18. století. 

V roce 1723 provinciální kapitula rozhodla o tom, aby se vážné drama napříště nacvičovalo ve třídě rétorů (poetů), protože tato představení reprezentovala školu na veřejnosti. Menší a snadnější hry mohly provozovat nižší třídy, vždy na konci pololetí. Provinciál P. Silveria roku 1743 nařídil, že nižší třídy mají před červencem provést krátké divadelní představení, ve třídách rétoriky pak dvě deklamace a jedno drama. Dramata musela být vhodná pro chápání žáků a přizpůsobena pravidlům dramatické poezie. Na začátku školního roku musely být texty předloženy k cenzuře. Tímto způsobem piaristé dbali o dobrou úroveň svého divadla až do roku 1764, kdy byly císařskými dekrety školní hry zakázány. 

Jeviště mohlo být v některé třídě, každá kolej se však snažila při svých školách zařídit samostatný divadelní sál se stálým jevištěm. V Lipníku existoval divadelní sál, který se používal až do zákazu divadelních her. 

Autorem dramatu býval obyčejně profesor rétoriky. Skládal buď podle vlastní fantazie nebo podle tématu, někdy imitoval podobná díla, býval však omezen určitou látkou. Každý rok bylo nutné přijít s nějakou novinkou, protože se piaristé na svých školách střídali a málokterý profesor učil na jednom ústavu stejnou třídu několik let po sobě, nebyl to však velký problém. 

Látka byla vybírána z biblických a světských dějin, životopisů svatých, mýtů, legend i současných událostí. Na výběr látky mělo také vliv, k jaké příležitosti bylo dílo uváděno, nebo také mecenáš, který hradil výlohy. Bývaly to slavnostní hry, svatební hry, pastýřské hry, zpěvohry s hudbou, ve všech hrála důležitou roli alegorie. K hlavním úlohám byli vybíráni nejlepší studenti, snahou autora hry bývalo obsazení co možná nejvíce účinkujících. Zpočátku, kdy měly hry hlavně pastorační úkol, byly hry uváděny v češtině. Z rozhodnutí generální kapituly v roce 1712 byly uváděny výhradně v latině. 

Od školního divadla musíme rozlišovat deklamace a akademie. Ty se konaly ve třídách i na jevišti a někdy byly téměř stejně rozsáhlé jako hry. Také na ně bývalo zváno obecenstvo. Látku k akademii připravoval profesor každé třídy, která ročně uváděla jednu až dvě akademie v latině. 

Deklamace předváděla třída rétoriky a poezie. Bývaly také dvě ročně, podle instrukcí provinciála Jandíka (1747) nesměla být deklamována satira nebo řeč útočná, narážky na řád, církev a haněny vznešené osoby. V následujících letech byla stanovena pro deklamace a akademie další omezení, až byly nakonec definitivně zrušeny v roce 1775 se zavedením nového školního řádu. 

V análech koleje je možné se dočíst, které hry byly uvedeny v Lipníku. Někdy je uveden název hry, jindy je pouze poznamenáno, že se hrálo. V nich se také dovídáme, že divadelní hry byly v Lipníku uváděny naposledy v roce 1768, pak až do svého zrušení bývaly uváděny akademie a deklamace.

Zrušení koleje

Když se v roce 1870 uprázdnil lipenský noviciát a v roce 1872 byla zrušena reálka rozhodla se majitelka panství kněžna Gabriela z Hatzfeld-Wildenburgu, že nadešla vhodná doba ke změně znění nadace a převedení koleje do jejího vlastnictví. Během následujících čtrnácti let docházelo ke zdlouhavým jednáním, během nichž se olomoucký arcibiskup snažil podpořit oživení noviciátu v Lipníku. Tato snaha však nevyšla a tak nakonec souhlasil se změnou nadace. V roce 1884 zřídila dcera posledního Dietrichštejna, odvolávající se na práva dědičky zakladatelů, v koleji kaplanství, vyplatila olomouckému arcibiskupovi 40 000 zlatých a piaristy donutila k opuštění koleje i města. Stalo se tak údajně proto, že kolej neplnila poslání, kvůli kterým byla založena. V tomto roce byla kolej zrušena. Spolupůsobily při tom však také nepříznivé okolnosti, které v té době řád postihly. Císařským nařízením ze dne 21. 5. 1884 byla změněna nadace pro piaristy v nadaci kardinála Dietrichsteina pro sestry s. Uršuly. Ty zde měly zřídit klášter se školou pro dívky. Nikdy se však tak nestalo. 28. října 1884 opustil Lipník poslední piarista, přesně na den 250 let od jejich příchodu do města. Byl to poslední rektor P.Achazius Dornkreil, který odevzdává klíče od koleje i bohatou knihovnu do opatrování města. Když se po slavnostních bohoslužbách v neděli dne 26.října 1884 loučil s lipenskou obcí a naposled s požehnáním obcházel věřící a kropil je svěcenou vodou, tu najednou se stříbrný kropáč zlomil, rukojeť zůstala mezi prsty a koule od něho dopadla se hřmotem na dlaždice. Usrtnul celý kostel i páter rektor. Sklonil hlavu a bledý odcházel do sakristie. Ještě týž den stařičkému rektorovi uspořádali večer obyvatelé Lipníka k poctě lampiónový průvod a ráno se s ním rozloučili . Vlakem odjel do Prahy, kde brzy na to zemřel. 

Materiál o počátcích piaristů v Lipníku a jejich dalším rozvoji se nachází v Annales domus Lipnicensis ab anno 1634, které jsou spolu s dalšími archiváliemi uloženy ve Státním ústředním archivu v Praze ve fondu Piaristé – provicialát a koleje. Ve Státním okresním archivu v Přerově jsou k dispozici synopse a periochy z piaristických kolejí v habsburské monarchii z období od roku 1639 do počátku 19. století, dále Catalogus Domorum Provinciae Scholarum Piarum 1632 – 1803. Zde jsou údaje o 844 duchovních a 148 laických členech řádu. Další písemnosti k dějinám řádu v českých zemích jsou uloženy v generálním archívu řádu v Římě.

Významní piaristé v Lipníku

     Z významných piaristů, kteří přebývali v koleji v Lipníku, nutno upozornit na P.Kazimíra (1610 - 1650), vynikající novicmistr, dále na Petra Casaniho (1572 - 1647), který po působení v Lipníku a Polsku strávil čtyřicátá léta v Římě jako čelní činitel generální kapituly dále na Bernarda Bartlíka (zemřel v Lipníku r.1716) a na Luca Baumona (1640-1704), který se zasloužil o výstavbu klášterního areálu. 

     O rozvoj koleje se postaral i minorita P.Alexander František Dabski. Dalším představeným koleje byl Giovanni Dominicus Franco a Cruce, pocházející z Říma, zemřel r.1662 v Podolinci. Ekonomem byl Jakub Jan a s.Francisco Ollarius.

     V letech 1833-34 působil v Lipníku jako žák piaristické koleje i Johan Gregor Mendel, objevitel genetických zákonů. V noviciátě piaristické koleje byl i P.Josef Václav Justin Michl - známý Drašar z románu T.Novákové.

    Dalšími osobnostmi, kteří byli činnými jako vědci, byli například Boehm Benignus, napsal několik pojednání teologického, filosofického a právnického obsahu. Dále Leopold Čabak, byl astronomem, optikem a mechanikem. Dále Aegid Hecht a S.Ferdinand - podle jeho vlastnoručních kreseb významných členů piaristického řádu byly v Augsburku pořízeny mědirytiny. Dále Remigius Maschat a s.Erasmo byl filosofem, teologem, hudebním teoretikem a skladatelem. Dále František Morawetz, knihovník, napsal různá historická díla. Dále Florus Richter a S.Juliana, přeložil část Hájkovy kroniky do latiny a napsal několik latinských dramatických básní. 

Piaristé, pohřbeni na lipenském hřbitově:

- P.Th.Klimek, rektor, zemřel r.1878

- P.Quido Lang, 1790-1883

- P.Mamsuet Schebesta, 1804-1884

- P.Ant.Vlček, vychovatel císaře Františka Josefa I., 1806-1878

- P.Admand Patloch, 1803-1883

- P.Achaz Dornkreil, poslední rektor piaristické koleje, zemřel 1884